Už jako malý kluk jsem snil o tom, že si jednou koupím letadlo. Jasně, na konci sedmdesátých let to byl odvážný sen. Doba snům nepřála a vůbec nebylo jisté, zda se člověk dožije chvíle, že bude kromě auta a motorky vůbec moct vlastnit nějaký jiný dopravní prostředek. Nicméně v řece Ostravici sice odtekla spousta vody, ale dočkali jsme se.

Já si svůj dětský sen začal plnit pilotním průkazem, když mi už táhlo skoro na třicítku. Pak jsem si pořídil starší jednomotorové pístové letadlo značky Cirrus americké výroby. A s ním jsem byl tak spokojený, že v době, kdy začalo dosluhovat, jsem neuvažoval o žádném jiném, ale tentokrát úplně novém. To jsem si nadělil v roce, kdy jsem slavil své 45. narozeniny. Osobně jsem si ho v USA také vyzvedl. Cirrus Aircraft sídlí ve městě Duluth na pobřeží Hořejšího jezera ve státě Minesota. Odtud jsem se svým novým jednovrtulovým Cirrusem SR22 GTS letěl na Floridu, abych jej zalétal. Kamarádi mě totiž vyhecovali, abych s ním přeletěl oceán, takže jsem se s ním potřeboval trochu sžít.

Po týdnu zalétávání jsem přistál na kanadském pobřeží, odkud měla začít má 7 500 km dlouhá pouť až na mé domovské letiště Mošnov. A tady jsem si musel vše promyslet. Čekaly na mě tisíce kilometrů přes Atlantik tzv. severní cestou, nad mořem s teplotou 2 stupně Celsia, vzduchem o teplotě mínus 40 stupňů Celasia, silným protivětrem a nejbližším mezipřistáním až v Grónsku. Ale jak říká našinec: “Risk nebo v pysk!”

Všechna proti už jsem vyjmenoval, možná bych ještě přidal jedno odborné. Každý pilot vám řekne, že vydat se s pístovým letadlem přes Atlantik je velké riziko. Turbínový motor je mnohonásobně spolehlivější. Na druhou stranu jsem měl k dispozici nové letadlo od jednoho z nejlepších výrobců na světě. Letěli jsme dvě letadla, každé s dvoučlennou posádkou a počasí nám přálo. Ve 4 hodiny ráno jsme odstartovali do dva tisíce mil vzdáleného Grónska.

Všechny etapy přeletu severní cestou přes Atlantický oceán jsme nakonec zvládli bez větších problémů. Z Grónska jsme letěli na Island, odtud do Skotska a pak do Prahy. Všech tisíc součástek mého nového kamaráda šlapalo jako hodinky a já se tak za pomocí kolegů stal jedním z mála českých pilotů, kterým se taková věc podařila. V USA i cestou jsem pořídil pár snímků a videí a mí přátelé a kolegové ve firmě mi z nich nechali udělat narozeninové video. Tak mrkněte.

Váš Petr Morcinek